Sarah J. Maasová: série Půlměsíční město

Nejnovější fantasy sérii spisovatelky Sarah J. Maasové jsem začala číst vloni na podzim, a přestože jsem neměla velká očekávání (asi i proto jsem s jejím čtením poměrně dlouho otálela, doma v knihovně jsem ji měla od roku 2021), ve výsledku jsem si její čtení dost užívala. První díl s názvem Rod země a krve jsem si pak dokonce i navzdory tomu, že má kniha téměř 800 stran, vyloženě šetřila, aby mi vydržel, co nejdéle :o)

Série Crescent City neboli Půlměsíční město je pro změnu urban fantasy, to znamená, že víly, andělé, démoni a další nadpřirozené bytosti se tu pohybují v klasicky moderním městě s mobily, kamerami a všemi vymoženostmi, na které si vzpomenete (na rozdíl od obvyklého středověce laděného prostředí s luky, koňmi a tak). A musím se přiznat, že prvních asi sto stránek pro mě bylo lehce matoucích se všemi těmi jmény a popisy prostředí a hierarchie, nemluvě o tom, že hlavní hrdinka Bryce Quinlanová byla tak trochu nána a troska, co vlastně jen obráží večírky a šňupe, co se dá, ale jakmile do hry víc vstoupil padlý anděl Hunt Athalar a Bryce začala působit dospěleji, hltala jsem stránku za stránkou :o). Tahle nesourodá dvojice – Bryce je napůl člověk a napůl víla a Hunt je bývalý vojevůdce, který je kvůli účasti ve vzpouře otrokem a vykonává vůli nejvyššího představitele města, archanděla Micaha, pro něhož likviduje zatoulané démony a odstraňuje nepohodlné víly, za což si vysloužil přezdívku Umbra Mortis neboli Stín smrti – totiž musí nedobrovolně spolupracovat na vyšetřování záhadných vražd, jejichž prvními oběťmi byli Bryceini přátelé.

"Čtvrt na devět. Čekal s tímhle hovorem dost dlouho. Vytočil číslo, zvedl mobil k uchu a poslouchal, jak zvoní – jednou, dvakrát...

"Pověz mi prosím, že je Bryce živá," řekl Isaiah a znělo to, že je celý bez dechu. Hunt odhadoval, že byl buď v posilovně v kasárnách, nebo si užíval společnost svého přítele.

"Zatím jo."

Ozvalo se zapípání nějakého přístroje, jako kdyby Isaiah snižoval rychlost běžícího pásu. "Chci vědět, proč mi voláš tak brzo?" Odmlčel se. "Co děláš na Samsonově ulici?"

Isaiah sice nejspíš jeho polohu našel pomocí signálu telefonu, ale Hunt se přesto zamračil na nejbližší viditelnou kameru. Ve větvích cypřišů a palem lemujících chodníky se nejspíš nacházely další nebo byly maskované jako hlavice zavlažovačů vyčnívající z mokré trávy na záhonech, případně byly vestavěné do železných sloupů pouličních lamp jako ten, o který se Hunt opíral.

Člověka někdo neustále sledoval. Po celém tomhle zasraném městě, území a světě někdo v jednom kuse sledoval ostatní. Kamery byly všelijak zabezpečené a chráněné kouzly, aby odolaly i bombám. I kdyby smrtící magie sirných raket asterijské gardy změnila město v trosky, kamery by nahrávaly dál.

"Víš o tom," řekl Hunt a ztlumil hlas do chraplavého šepotu, zatímco se ulicí proplétal houf křepelek – nepochybně nějaká měničská rodina –, "že chiméry dokáží odemykat zámky, otvírat dveře a přeskakovat mezi dvěma místy, jako kdyby přecházely z jedné místnosti do druhé?"

"Ne...?" odpověděl udýchaně Isaiah.

Quinlanová to podle všeho taky nevěděla, když se obtěžovala pořídit svému zvířeti bedýnku. I když ten zatracený krám měl spíš chiméře poskytnout pohodlné místo, kam se zašít, takové, jaké lidi pořizovali svým psům. Vzhledem k tomu, že tenhle tvor by se nedal zadržet ani celou hromadou zaklínadel.

Třída nižších Vanů, k níž se chiméra řadila, měla spoustu podobně zajímavých a nenápadných schopností. Byl to jeden z důvodů, proč se prodávali za tak vysoké ceny. A proč dokonce i po tisíciletích senát a Asteri zamítali pokusy o změnu zákonů, které je označovaly jako majetek, s nímž se dalo obchodovat. Tvrdili, že nižší Vanové jsou příliš nebezpeční – nechápali zákony a jejich moc mohla být ošidná, pokud nebyla jištěná různými kouzly a magicky vyvedeným tetováním, která je krotila.

Obchod s nimi byl navíc lukrativní, obzvlášť pro mocenské elity, jejichž rodiny z něj měly zisk.

Proto byli dál považováni za nižší tvory.

Hunt přitáhl k tělu nejdřív jedno, pak i druhé křídlo. Po šedém peří mu klouzaly kapky vody jako průzračné drahokamy. "Už teď je to noční můra."

Isaiah si odkašlal. "Sledoval jsi Quinlanovou jen jednu noc."

"Deset hodin, abych byl přesný. Dokud se její chiméří mazlík za úsvitu prostě nezjevil vedle mě a nehryzl mě do prdele, protože se mu zdálo, že usínám, a potom znovu nezmizel – rovnou zpátky do bytu. Zrovna když Quinlanová vyšla z ložnice, roztáhla závěsy a uviděla mě, jak se držím za prdel, jako bych byl na palici. Víš, jak má chiméra ostré zuby?"

"Ne." Hunt měl dojem, že v Isaiahově hlase zaslechl pobavení.

"Když jsem k ní zaletěl, abych jí to vysvětlil, pustila muziku na plné pecky a ignorovala mě jako prvotřídní fracek." Hunt se ani nepokoušel dostat skrz okno dovnitř. V noci všechna prověřil a zjistil, že byt chrání tolik zaklínadel, že by dokázala zadržet celou letku andělů. A tak mu nezbylo než se na ni mračit skrz sklo a na střechu se vrátil, až když se vynořila z ložnice jenom v černé sportovní podprsence a tangách. Při pohledu na jeho vzdalující se křídla se culila jako kočka, která spolkla kanárka. "Viděl jsem ji znovu, až když si šla zaběhat. Při odchodu mi ukázala prostředníček."

"Takže ses vydal trucovat na Samsonovu ulici? A já myslel, že je situace naléhavá."

"To taky je, pitomče. Možná ji zabiju, ještě než najdeme skutečného vraha." Vsadil na tenhle případ příliš mnoho.

"Jenom tě štve, že se před tebou neklepe ani nerozplývá."

"Jako bych stál o to, aby se někdo rozplýval..."

"Kde je Quinlanová teď?"

"Šla na manikúru."

Isaiahova odmlka zpropadeně zaváněla tím, že v sobě dusil výbuch smíchu. "Proto jsi před devátou na Samsonově."

"Zírám skrz okno do kosmetického salonu jako podělaný stalker." (Rod země a krve, str. 176-178)

Líbilo se mi, že je to de facto kombinace více žánrů – fantasy, detektivka, romance... Všechno je namíchané tak akorát, oba hlavní hrdinové mají vlastní pohnutou minulost a nejedno tajemství, a i když jim vyšetřování trvá fakt pekelně dlouho, překvapivě mi to vůbec nevadilo, a naopak jsem si ono "vzduchoprázdno", kdy se Hunt s Bryce vzájemně blíž poznávají, neskutečně užívala :o). Obzvláště to jejich vtipné popichování nebo alotrie s Bryceiným mazlíčkem, chimérou Syrinxem, u kterých jsem se pochechtávala vyloženě nahlas a od srdce :o). A za zmínku stojí třeba i Bryceina šéfová, čarodějnice Jesiba, která v jednom kuse vyhrožuje, že ji promění v ještěrku nebo ještě něco horšího, menšího či náležitě slizkého, jestli nebude dělat svoji práci, ale nemá každý správný detektivní vyvrhel šéfa, který v jednom kuse vrčí a vyhrožuje vyhazovem, ale vlastně má pro něj slabost a vždycky mu pomůže, když jde do tuhého? A krásnou perličkou byly i vydry ve žlutých vestičkách roznášející poštu mezi říčním královstvím a suchozemci a hlavně to, jak byla Bryce u vytržení, když jí jedna z nich poprvé přinesla nějaký vzkaz :o)

"Déšť neustával.

Hunt se nedokázal rozhodnout, jestli to bylo požehnání, protože na ulicích tím pádem kromě Vanů, jejichž živlem byla voda, skoro nikdo nebyl, nebo jestli mají zatracenou smůlu, protože liják zaručeně smyl veškeré zbytky pachu, který za sebou démon při potulkách ulicemi zanechal.

"No ták," vyrazila ze sebe Bryce.

 Do soumraku zbývalo pouhých pár minut. Hunt se opíral o stěnu vedle hlavního vchodu do galerie a říkal si, jestli nemá vytáhnout mobil a nahrát scénu před sebou: Syrinx zatínal drápy do koberce a mohl se uskučet, zatímco se ho Bryce snažila odtáhnout za zadní nohy ke dveřím.

"Je – to – jenom – voda!" ucedila a znovu zatáhla.

"ĺííííííí!" zakňoural Syrinx.

Bryce prohlásila, že Syrinxe hodí k ní do bytu a potom se vydají vyšetřovat do Pětky.

Zaskuhrala a zapřela se nohama, aby chiméru zvedla. "Jdeme – domů!"

Zelený koberec se začal vzdouvat a Syrinxovy drápy se začaly jeden po druhém uvolňovat, ale pořád se zoufale držel.

Cthona mu buď milostivá. Hunt se zachechtal a raději Jesibě Roze prokázal službu a zabránil Syrinxovi ve zničení dřevěného obložení. Obmotal chiméru studeným vánkem a s čelem svraštěným soustředěním zvedl Syrinxe z koberce a na bouřkovém větru ho přenesl rovnou do nastavených rukou.

Syrinx na něj zamrkal, potom se naježil a vycenil drobné zuby.

Hunt mu tiše řekl: "Na to zapomeň, potvůrko."

Syrinx si hlasitě odfrkl a klesl mu do náruče.

Hunt si všiml, že i Bryce zaraženě mrká. Samolibě se na ni usmál. "Chcete si ještě zaječet?"

Něco zabručela a její slova zanikla v deštivé noci. Když vyšli na mokrou večerní ulici, Syrinx v Huntově náručí ztuhl. Bryce za nimi zavřela a zamkla dveře. Trochu napadala na nohu. Jako kdyby si při přetahované s chimérou znovu namohla stehno.

Hunt raději nic neříkal, když jí Syrinxe předal a chiméra bez váhání drápy proděravěla Bryce šaty. Hunt věděl, že ji noha trápí. Věděl, že za to může on se spěšným ošetřením, které pochytil při vojenských akcích. Ale když byla tak hloupá, že s tím nešla za léčitelkou, tak fajn. Fajn." (Rod země a krve, str. 390-391)

Konec knihy byl překvapivě akční a autorka přišla s několika nečekanými zvraty, u kterých jsem si nebyla jistá, jestli malinko nepostrádají logiku (obzvlášť ten dějový kotrmelec s Huntem mi byl hodně proti srsti), ale možná byly tak nečekané jen pro mě, protože mi celou knihu bylo vlastně víceméně jedno, jakým směrem se ubírá vyšetřování, hlavně když se bude ústřední dvojice škádlit a popichovat :o). A hodně se mi líbí, že ani v onom dramaticky gradujícím závěru autorka neupustila od nadhledu a vtipných momentů, protože co si budeme povídat, Bryce s vysavačem byla doslova ikonickou scénou :o). Kniha sice končí dost otevřeně, ale zase ne tak, aby nemohla zůstat jen solitérním kouskem, byť jsem byla osobně ráda, že už mám po ruce i druhý díl, protože celá ta parta a prostředí je silně návykové a chtělo se mi s nimi prostě trávit čas :o)

Druhé pokračování série, které se jmenuje Rod nebes a dechu, jsem dočetla teď v únoru a je to další skoro osmisetstránková bichle, ale je pravda, že u těchhle knih se snadno dostanete do stavu: "780 stran? Jenom?!" :o). I když musím přiznat, že druhý díl už není zdaleka tak zábavný, protože místo aby se věnovala převážně Huntovi a Bryce, rozhodla se autorka víc rozvíjet i příběhy ostatních postav, takže se kupříkladu dozvídáme detaily ze života velitele tajné služby podvodního lidu Thariona, který jim v prvním díle jen tak okrajově pomáhal s vyšetřováním, nebo Bryceiných kamarádek Fury a Juniper, jejího bratra, prince Ruhna, či Ithana, posledního přeživší z Ďábelské smečky, pomocného sboru vlčích měničů, který vedla Bryceina nejlepší kamarádka Danika, jež byla v prvním díle zavražděná démonem z podsvětí. Až jsem si skoro říkala, že to působilo trochu jako na objednávku nebo spíš jako snaha zavděčit se co největšímu počtu čtenářů, navíc se v průběhu děje odhalují další a další tajemství, která Danika před Bryce léta úspěšně skrývala navzdory tomu, že byly nejlepší kamarádky (jako by byla pomalu rozdvojená osobnost), a do toho autorka odkrývá vzájemné vazby některých postav, které byste nečekali, až z toho pomalu začíná být malinko telenovela :o(. Jenže zjišťuju, že série Půlměsíční město je pro mě tak trochu guilty pleasure, protože navzdory všemu výše uvedenému, jsem si čas strávený v Lunathionu a mezi touhle fajn nesourodou partou dost užívala a de facto bylo opět skoro jedno, co se děje, hlavně když se postavy popichují a provádí vylomeniny (či se přimotají ke vzbouřencům :o). Jen si autorka mohla odpustit ten odporně otevřený konec, kterým si doslova rozrazila vrata pro další pokračování, byť samozřejmě nemůžu říct, že by se mi nezadrhl dech v plicích, když tam jakoby mimochodem nastrčila oblíbenou postavu z jiné své série (ačkoli se trochu bojím, co z toho nakonec vyleze, aneb opět jsme u onoho "objednávkového" psaní pro co největší masy).

"Jak to šlo?"

Ruhn stál před Flynnem a Decem. Jeho kamarádi seděli na pohovce se znepokojivě nevinnými úsměvy. Ithan seděl vedle Deca z druhé strany a jeho ostražitý výraz Ruhnovi potvrdil, že se něco děje.

"Říkám si, jestli bych se vás neměl zeptat na to samý," odpověděl Ruhn s povytaženým obočím.

"No, jsi naživu a nepadl jsi do zajetí," prohlásil Dec, dal si ruce za hlavu a opřel se o pohovku. "Takže předpokládám, že to šlo... dobře?"

"A podrobnosti si radši nechám pro sebe," dodal Ruhn. Poví jim je později. Až bude míň vyčerpaný a ty jejich nevinné výrazy ho nebudou tolik znepokojovat.

"Dobře, senza, fantastický," řekl Flynn a vyskočil z pohovky. "Takže, víš, jak jsi nám vždycky říkal, že je dost sexistický, že nemáme žádný spolubydlící-ženy..."

"To jsem nikdy netvr–"

Flynn ukázal ke vstupní hale za nimi. "No, tak tady je máš."

Ruhn překvapeně zamrkal, když do pokoje vlétly tři ohnivé skřítky a přistály Flynnovi na širokých ramenou. Ta kyprá se mu s úsměvem přivinula ke krku.

"Představuju ti trojčata," zahlásil Flynn. "Rithi, Sasu a Malanu."

Vyšší ze štíhlých skřítek – Sasa – na Ruhna svůdně zamrkala. "Princi."

"Naše pojistný vyletí nahoru jak gejzír," sdělil Ruhn Declanovi, na kterého se obrátil jako na o něco méně nepříčetného ze svých spolubydlících.

"Kdy se z tebe, do řiti, stal takovej dospělák?" vybafl na něj Flynn.

Tentokrát kývl ke dveřím Ithan. "Se zhroucením počkej, až se seznámíš s naší čtvrtou spolubydlící."

Do místnosti vešla drobná vnadná žena s dlouhými vlnitými vlasy skoro až po pás. Většinu snědé kůže měla zahalenou kostkovanou dekou, kterou si omotala kolem nahého těla. Ovšem její oči... při planoucím Solasovi. Byly krvavě rudé a žhnuly jako uhlíky.

"Ariadno, představuju ti Ruhna," prohodil sladce Flynn. "Ruhne, tohle je Ariadna."

Žena se dívala Ruhnovi zpříma do očí a ten znehybněl, když pod kůží na jejím předloktí zahlédl proud čehosi, co připomínalo roztavený kov. Její pokožka vypadala jako... šupiny.

Ruhn se bleskurychle obrátil k Decovi a Flannovi. "Byl jsem pryč jedinej den! Od svítání do svítání! A když se vrátím domů, najdu tady draka? Odkud se vzala?"

Dec a Flynn a trojice skřítek ukázali na Ithana.

Vlk se zatvářil rozpačitě.

Ruhn zalétl pohledem zpět k dračici a k ruce, jíž svírala deku kolem těla. Všiml si nenápadného cejchu na jejím zápěstí. Potom si zamyšleně prohlédl skřítky.

"Prosím, řekněte mi aspoň, že jsou tady legálně," řekl tiše.

"Kdepak," ujistil ho Flynn zvesela." (Rod nebes a dechu, str. 528-529)

A na závěr jeden ilustrační obrázek, jaké jsou to bichle :o)